Jak probíhají bezdrátové přenosy v sítích WLAN

• jak vysokých přenosových rychlostí umožňuje dosáhnout
• jaký má dosah
• jak je ovlivněn prostorovými překážkami
• jak je citlivý na vnější vlivy typu rušení, multifázového zkreslení atd.

Vše samozřejmě dále závisí i na tom, jaké kmitočty (frekvence) jsou (resp. smějí být) pro bezdrátové přenosy používány.

Principiálně nejjednodušší je tzv. úzkopásmový přenos, kdy vysílač používá co možná nejužší frekvenci (frekvenční pásmo), a přijímač je co nejpřesněji naladěn právě na tuto frekvenci. Problémem bývá nutnost věšího vysílacího výkonu, hlavně pak ale citlivost na různá rušení a nebezpečí přeslechu od jiných přenosů - tomu lze zabránit pouze dostatečnou koordinací všech možných rádiových přenosů v dosahu. A to je často nemožné.

Širokopásmové přenosy

V praxi bezdrátových sítí se používají spíše přenosy tzv. "v rozprostřeném spektru" (Spread Spectrum Transmissions). Jde o techniky, které byly původně vyvinuty pro vojenské účely, s cílem minimalizovat či zcela eliminovat jakoukoli možnost odposlechu. Dnes se ty samé techniky používají s jiným hlavním cílem - dosáhnout větší odolnosti proti rušícím vlivům, bez nutnosti koordinace jednotlivých přenosů (a obecně také kvůli větší spolehlivosti, možnosti používat menší vysílací výkon, což vede k nižší spotřebě atd.).

Pro správné pochopení technik z kategorie "rozprostřeného spektra" si popišme podrobněji dvě nejčastěji používané techniky:

• techniku přímo rozprostřeného spektra (Direct Sequence Spread Spectrum, DSSS)
• techniku rozprostřeného spektra s přeskakováním kmitočtů (Frequency Hopping Spread Spectrum, FHSS)

Technika přímo rozprostřeného spektra (DSSS, Direct Sequence Spread Spektrum) předpokládá, že každý jednotlivý bit, určený k přenosu, je nejprve nahrazen určitou sekvencí bitů, a skutečně přenášena (modulována na nosný signál) je pak tato až sekvence bitů. Například standard 802.11 pro přenosové rychlosti 1 Mbps a 2 Mbps počítá s tím, že každý bit je nahrazen 11-bitovou sekvencí bitů (tzv. Barterovým kódem), označovanou také jako tzv. chip. Jde tedy vlastně o umělé zavedení redundance (nadbytečnosti), podobné tomu, které se při datových přenos někdy používá pro zajištění větší spolehlivosti přenosů (jde o tzv. samoopravné kódy, umožňující příjemci opravit část eventuelních chyb při přenosech). Zde je ale důvod pro zavedení takovéto redundance jiný - signál je zde rozprostřen do větší části spektra, je méně citlivý vůči rušení (což opět zvyšuje spolehlivost přenosu), a ostatním uživatelům se jeví jako náhodný šum (k tomu je zapotřebí, aby příslušná sekvence bitů, alias chip, byla volena alespoň pseudonáhodně).