V roce 1997 spatřil světlo světa první standard IEEE 802.11. Sítě, fungující na bázi tohoto standardu, však přenášely data rychlostí pouze 1 Mbps nebo 2 Mbps. Původní standard IEEE 802.11 z roku 1997 nabízel nejširší možnost výběru fyzické přenosové technologie (na nejnižší vrstvě PHY).

Standard 802.11 také definoval fungování "bezdrátového Ethernetu" na podvrstvě MAC (Media Access Layer), řídící přístup ke sdílenému přenosovému médiu. Oproti klasickému "drátovému" Ethernet však zde nebylo možné použít jeho přístupovou metodu CSMA/CD (Carrier Sense, Multiple Access with Collision Detection), kvůli nemožnosti detekovat kolize. Důvodem je skutečnost, že uzel který sám vysílá nedokáže spolehlivě detekovat současné vysílání jiných uzlů (neboť jeho vlastní vysílání přehlušuje vysílání jiných uzlů). Proto zde byla zvolena jiná varianta přístupové metody, která kolizím zcela předchází a vůbec nepřipouští jejich výskyt (jde o metodu CSMA/CA, Carrier Sense, Multiple Access with Collision Avoidance). Vše funguje tak, že uzel který chce odeslat nějaká data nejprve vyšle krátký paket RTS (Request to Send, doslova: žádost o vysílání), s údajem o velikosti hlavního datového paketu. Pokud příjemce žádost RTS zaslechne, odpoví na ni paketem CTS (Clear to Send). Poté žadatel o vysílání skutečně odešle svá hlavní data, načež si počká na potvrzení příjemce (ACK). Ten kontroluje správnost přijatých dat hlavně podle kontrolního součtu (přesněji CRC).

Již v roce 1997, bezprostředně po zveřejnění "základního" standardu 802.11, začaly práce na jeho dalším zdokonalení. Požadováno bylo zejména zrychlení, při zachování přístupové metody CSMA/CA. Výsledkem, který se dostavil téměř přesně za dva roky, byly dva další standardy, označené jako 802.11a a 802.11b.

Standard 802.11b z roku 1999 přináší zrychlení přenosů až na 11 Mbps, přičemž stále pracuje ve stejném bezlicenčním pásmu 2,4 GHz jako původní 802.11. Celého zrychlení bylo dosaženo použitím jiné modulace (CCK, Complementary Code Keying). Na úrovni fyzické vrstvy již nejsou na výběr tři varianty jako u původního 802.11, ale pouze varianta s přímo rozprostřeným spektrem (DSSS).

Přenosovou rychlost 11 Mbps je ovšem třeba chápat jako maximum, v případě horší podmínek pro přenos rychlost klesá na 5,5 Mbps, 2 Mbps nebo dokonce na 1 Mbps. Stále však jde jen o nominální přenosovou rychlost (neboli rychlost odvozenou od toho, jak dlouho trvá přenos 1 bitu). Efektivní rychlost (neboli rychlost přenosu "užitečných dat") je až o 30 až 40 procent nižší, kvůli režii spojené s přenosem. Na druhou stranu je zajištěna zpětná kompatibilita s původním standardem 802.11.

Ke všeobecnému prosazení právě tohoto standardu jistě přispěla i vzájemná kompatibilita produktů na bázi 802.11b od různých výrobců. O testování této kompatibility se úspěšně stará sdružení WECA (Wireless Ethernet Compatibility Aliance), které úspěšně otestovaným produktům vydává osvědčení, všeobecně uznávaná a respektovaná na trhu.

Kvůli větší srozumitelnosti pro nejširší uživatelskou veřejnost sdružení WECA dokonce prosadilo jiné označení celého standardu: místo "802.11b" se dnes stále častěji používá přeci jen jednodušší Wi-Fi (Wireless Fidelity).

Druhým řešením, které též pochází z roku 1999, je standard 802.11a. Ten je specifický v tom, že usiluje nejen o zrychlení původního "bezdrátového Ethernet", ale na rozdíl od 802.11b alias Wi-Fi se vydává poněkud odlišnou cestou. Předně již nefunguje v bezlicenčním pásmu jako původní 802.11 a Wi-Fi, ale v licenčním pásmu 5 GHz. To mu dovoluje dosahovat jednak vyšších přenosových rychlostí (a to až 54 Mbps, opět ale jen nominálně, faktická efektivní přenosová rychlost dosahuje nejvýše 30 až 36 Mbps), a mít také podstatně méně problémů se vzájemným rušením s jinými systémy. Používá přitom techniku tzv. ortogonálního multiplexu (OFDM, Orthogonal Frequency-Division Multiplexing), podobně jako to dělají například ADSL modemy či systémy DAB (Digital Audio Broadcasting) či DVB (Digital Video Broadcasting).

Nevýhodou je absence zpětné kompatibility (již jen kvůli jinému frekvenčnímu pásmu) a pak také podstatně menší "penetrace" na trhu, vyšší cena a nižší stav vzájemné kompatibility zařízení od různých výrobců. Sdružení WECA překřtilo tento standard na Wi-Fi5, v souvislosti s používaným frekvenčním pásmem.

Další nevýhodou standardu 802.11a, alias Wi-Fi5, je odlišná dostupnost pásma 5 GHz v různých zemích světa. Wi-Fi5 předpokládá použití až 12 vzájemně se nepřekrývajících se kanálů v tomto pásmu, ale ty nemusí být všechny a všude k dispozici. V Evropě dosud nebylo Wi-Fi5 schváleno k použití.

Zde se naopak prosazuje standard HiperLAN (z dílny ETSI, European Telecommunications Standards Institute), který se od Wi-Fi5 odlišuje tím, že "umí" navíc:

Právě tyto dvě vlastnosti jsou tím, co evropští regulátoři vyčítají standardu 802.11a, alias Wi-Fi5. Nicméně sdružení IEEE zareagovalo na tyto požadavky a připravilo inovovaný standard 802.11h, který uvedené dvě schopnosti již obsahuje.

Perspektiva standardu 802.11a, i jeho vylepšené verze 802.11h, dnes není zcela jasná. Jde zejména o to, zda se uživatelům toužícím po vyšších rychlostech a kvalitnějších přenosech vyplatí přejít na tuto zpětně nekompatibilní technologii, nebo zda se jim vyplatí počkat na něco jiného, případně zůstat u Wi-Fi, resp. 802.11b. Na obzoru je přitom další vylepšení standardu 802.11b, a to na 54 Mbps, avšak stále ještě v bezlicenčním pásmu 2,4 GHz - navíc se zavedením podpory kvality služeb, lepší bezpečností a také se zachováním zpětné kompatibility s 802.11b (Wi-Fi).